Rubrika: Články a rozhovory

Vyhrála jste v kategorii Maminka hrdinka. Jaké jsou vaše aktuální dojmy? Myslíte, že vám vítězství nějak změní život?

Soutěž Maminka roku mi určitě pomohla rozšířit mé (poslední dobou velmi omezené) obzory. Setkala jsem se s úžasnými lidmi a hlavně skvělými maminkami. Některé mě obrovsky inspirovaly a bylo mi ctí je poznat osobně. 

Doufám, že jsem pro někoho byla inspirací i já. Ráda bych touto cestou ukázala, že i se třemi handicapovanými dětmi může být člověk šťastný a zvládat vše s úsměvem a určitým nadhledem.

Jsem také velmi vděčná za různé nabídky, které se nám dostaly, díky kterým bychom mohli pro holčičky získat nějaké finanční prostředky na další velmi nákladné neurorehabilitační pobyty. Pokud se to všechno podaří a naše dcery se častěji dostanou na neurorehabilitace, posune je to dál, možná se nám dříve vyplní náš „tajný“ sen, aby jednou chodily.

Dcery se vám narodily ve 24. týdnu těhotenství, zažila jste spoustu strachu a trápení, holčičky jsou ale velké bojovnice. Jak se dnes mají? A kdo je hlídal, zatímco jste pobývala v Praze kvůli finále?

Holčičky jsou naprosto úžasné, pořád se posouvají vpřed. Jde to sice po malých krůčcích, ale jde to. Když jsem byla v Praze s manželem, hlídala sestra, babička a pečovatelka. Dostaly velmi podrobné instrukce a zvládly to perfektně.

Věděla jsem, že vše bude probíhat bez problémů, takže jsem z toho nebyla vůbec nervózní. Bylo to poprvé za téměř čtyři roky, co jsme byli s manželem spolu i přes noc bez dětí, takže jsme si celé finále Maminky roku velmi užili, a hlavně se odreagovali, za což jsme velmi vděční.

Trojčata jsou náročná sama o sobě, natož když musíte řešit jejich zdravotní problémy, byl vám v tomto ohledu nějak nápomocný stát? Máte třeba nárok na pečovatelku?

Maminka trojčat má stejně vysoký rodičovský příspěvek jako maminka dvojčat. Takže žádná výhoda. Máme nárok na pečovatelku po dobu rodičovské dovolené, ale to má nárok každá rodina s trojčátky. Pečovatelka pomáhá s úklidem, přípravou a podáváním jídla, chodí na drobné nákupy či jako doprovod k lékaři. Pomoc je to pro nás neskutečná. Můžeme si zažádat o příspěvek na péči, kde se určuje stupeň postižení dětí a jeho výše.Nemáme žádné speciální výhody ani příspěvky. Bohužel, tyto ojedinělé situace, kdy se v rodině narodí handicapovaná trojčátka, žádný zákon nebere v potaz. Co by nám opravdu pomohlo, kdyby nám mohla být pečovatelka nápomocna déle než po dobu rodičovské dovolené, která mi končí za tři měsíce. Pokud budu chtít dále zvládat rehabilitovat s holčičkami každý den, budeme si muset najít někoho, kdo nám bude pomáhat, a hlavně si ho zaplatit. 

Jaký je váš osobní vzkaz, poselství pro všechny ostatní maminky a rodiny, které se ocitnou v podobné situaci? Jak se to všechno dá zvládnout?

V první řadě je důležité, aby se se vzniklou situací maminka co nejdříve srovnala a nic sama sobě nevyčítala. Neptala se na otázky typu: „Proč se to stalo právě mně?“ Na to totiž není odpověď. Jednoduše se to stalo a nic se na tom nezmění.

Měla by to brát spíše jako výzvu, bojovat a nevzdávat to. Děti jsou neskuteční bojovníci a v mnohých případech dělají opravdu zázraky. Měla by být velmi trpělivá, protože někdy i malý posun se dostaví za několik měsíců tvrdé práce.

Je důležité jim věřit, neustále s nimi pracovat, hledat možnosti a samozřejmě dávat obrovské množství lásky a objetí. To takové děti potřebují mnohem více. Na druhou stranu se nám osvědčil někdy tvrdý, ale pevný režim a denní rituály. Kombinace všech těchto prvků dělá naše děti šťastnými.

Co je důležité, je, aby maminka byla šťastná a myslela i na sebe. Naučila se odpočívat nebo si našla něco, u čeho se odreaguje. Já se odreagovávám sportem, který miluji ve všech podobách. Odpočívat se zatím stále učím. Moc mi to nejde. Při mé povaze mi to bude trvat asi trošku dýl, ale naučím se to 🙂

Rozhovor i video z finálového večera naleznete ZDE